Byl jeden muž a jedna žena. Žili na konci vesnice v chalupě pod lesem. Byli chudí. Muž nádeničil a žena předla na prodej a přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“
„Buďte rádi, že vám ho pán Bůh nedal,“ mluvili jiní lidé, „však sami nemáte co jíst!“
A oni zase říkali: „Když my se najíme, najedlo by se ještě taky naše děťátko, jen kdybychom nějaké měli!“
Jednou z rána kopal ten muž v lese pařezy a vykopal pařízek, který vyhlížel zrovna tak jako malé děťátko: hlavička, tělíčko, ručičky, nožičky, potřeboval jen temínko trochu sekyrkou otesat, aby bylo kulaté a hladké, a kořínky na ručičkách a na nožičkách přisekat, aby vyhlížely jako prstíčky. A bylo děťátko, jen zaplakat! Muž přinesl ten pařízek domu a povídá ženě: „Tu hle, máš co‘s chtěla mít, dítě Otesánka! Chceš-li, můžeš ho chovat.“ Žena zavinula to děťátko do peřinky, hýčkala je na rukou a zpívala mu:
„Hajej, dadej, hajej,
Otesánku malej!
Až se vzbudíš, hošíčku,
uvařím ti kašičku.
Hajej, dadej, hajej!“
Najednou se začalo dítě v peřince hýbat, vrtělo hlavou a dalo se do křiku: Mámo, já bych jed!“
Žena nevěděla radostí, kam dřív skočit. Položila
