Pojďte s námi po špičkách, ať se les nepoleká, a vyberte si na dobrou noc některou z pohádek o lese. Nechybí v ní lesní zvířátka, chytré lišky ani hodní myslivci. V našich lesních pohádkách si užijete šišek, hub i rybníků. Kterou pohádkou z lesa dnes začnete?
Uprostřed hlubokého lesa stojí menší kopec jehličí, malých větviček a hlíny. A když se podíváš zblízka, vypadá to, jako by se celá hromada hýbala. Je to totiž mraveniště. Všude kolem toho malého kopce a na něm uvidíš malinké, pracovité a pořád někam pochodující mravence. Mravenci jsou jako jedna velká rodina. Pomáhají si, navzájem spolupracují a všechno dělají společně. Jenže v tomhle mraveništi tomu tak vždycky nebylo.
Pokračovat ve čtení →
Vítek byl kluk, který miloval dobrodružství. Mezi stromy si stavěl skrýše, v lese si uvazoval lana a houpal se na nich a v zimě zase stavěl iglú, aby si v nich mohl hrát na eskymáky. Pořád něco vymýšlel a jeho představivost neměla žádné hranice. Jednou ale zažil opravdové dobrodružství.
Pokračovat ve čtení →
Divocí psi byla zvířata, která žila daleko od lidí. Bydleli v lesích, kde měli svá doupata. Žili ve smečkách. To znamená, že jich bylo vždycky více, taková větší psí rodina. Nikdy si lidí nevšímali. Nechodili k nim do města. Až do jednoho osudného dne, kdy se vše změnilo.
Pokračovat ve čtení →
V pohádkové říši zcela daleko od nás lidí existuje jedna zvláštní země. Je to místo plné tajemství a záhad. Říká se, že je v této zemi schovaný poklad. Nikdo neví jaký a nikdo neví kde. Je dobře ukrytý a cesta k němu není snadná. Hodně lidí se ho snažilo najít, ale všichni se vrátili s prázdnou.
Pokračovat ve čtení →
V černém hlubokém lese byla malinká vesnice. Byla schovaná mezi mechem a kapradím. Pouhým okem ji vidět nešlo. Člověk ji mohl spatřit, jen když si kleknul, byl úplně potichu a pořádně se zahleděl do kapradí. Pak možná viděl malou vesnici, kde žili skřítci. Bydlelo jich tam několik. Byli pracovití, veselí a pořád si při práci zpívali. Jeden z nich ale takový nebyl. Jmenoval se Mračil. Nebyl zlý, jen se málokdy smál a nejčastější jeho slova byla: ne, nechci, nemám to rád.
Pokračovat ve čtení →
U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Zcela neobyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované koníky v klusu a na střeše? Jako by jí kvetly tam stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.
Pokračovat ve čtení →
Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté i listnaté. Uprostřed lesa stál krmelec a kousek od něj posed. To je taková menší rozhledna, kam chodí myslivci, aby pozorovali zvířata a dávali pozor na to, co se v lese děje.
Pokračovat ve čtení →
V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud se rozprostíralo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo spoustu. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když odcházely domů, si ho hezky uklidily.
Pokračovat ve čtení →
