Jednoho krásného letního dne se zvířátka rozhodla uspořádat nový závod. Kdo přeplave rybník jako první?
Pět zvířátek napjatě čeká na začátek závodu. Morčáček Píďa sedí hrdě jako kapitán na palubě velké papírové lodičky. Beránek Bečka si svázal z klacků vor, zatímco kocourek Ťulík si z domova přitáhnul proutěný koš. Pes Azor si půjčil od dětí nafukovací kruh a osel Hýkal někde vyhrabal nafukovací člun i s pádlem.
Zvířátka se odrazila od břehu na svých plavidlech. Kocourek Ťulík vystrčil z košíku ocas, aby mohl pádlovat. Vodu neměl vůbec rád, ale chtěl závod vyhrát. Bez pádlování by byl moc pomalý. Zato osel Hýkal na to šel chytře. Vzal si pravé pádlo a hnal se na nafukovacím člunu jako vítr. „Nazdar Ťuldo, uvidíme se na druhém břehu!“ volal na kocoura a zamával mu pádlem. Jenže mával tak vehementně, až mu pádlo vyletělo z kopýtka a plesklo sebou o hladinu, pořádný kus od všech závodníků. „Chi, chi, chi, to máš z toho naparování,“ zasmál se kocour a předhonil Hýkala, který byl bez pádla bezradný. Pes Azor si myslel, že mu někdo hází klacík, seskočil ze svého kruhu a plaval pro pádlo. „Haf, haf, jsem poslušný pes. Přinesu klacík, přinesu klacík,“ brblal si u toho pod vousy. Tím se ze závodu sám vyřadil. Kocourek Ťulík se dostal vedle voru beránka Bečky. Oba pluli skoro stejnou rychlostí a snažili se jeden druhého předhonit.
Kolem nich proplul morčáček Píďa. Vydrží jeho papírová loďka takovou dálku, nebo se mu rozmočí a potopí? Ale i ostatní závodníci začali mít problémy.
Beránek Bečka i kocourek Ťulík pádlovali o sto šest. Břeh byl blíž a blíž. „Pomóc!“ vykřikl najednou morčáček Píďa. Papírová lodička se pod ním rozmočila a morčáček zmizel pod hladinou. „Vydrž,“ houknul Ťulík, zalovil pod hladinou a vytáhl mokrého Píďu k sobě do košíku. Beránek Bečka se zatím dostal na voru před ně. „Ještě pořád ho můžeme dohonit,“ řekl odhodlaně Ťulík a začal hrabat tlapkou do vody. Ale co to? Kde se vzala v košíku voda?
Kocourek Ťulík měl velké problémy. Cítil, že pod ním jeho plavidlo pomalu klesá. Přece se mu nepotopí takový malý kousek od břehu? Přece se teď nenamočí, když už uplaval takovou dálku.
Těsně u břehu se potkal vor beránka Bečky a košík kocoura Ťulíka. Kocourek s morčetem na zádech hbitě vyskočil na břeh. Beránek Bečka tak spěchal, že z voru sklouzl do vody a ke břehu se musel dohrabat vodou. „Hurá! Vítězem je kocourek Ťulík!“ volala zvířátka. „Ale já jsem nezvítězil sám. Morče Píďa plul se mnou. Takže jsme vítězové oba dva.“ A tak se šla spokojená zvířátka sušit na sluníčko a u toho si povídala, jaké další stroje si připraví na další závod.
Kdo bude další favorit na vítěze?
Prosím o opravu. Několikrát je kocour přejmenován. Nejdřív Ťulík, pak Ťululum a nakonec záměna s Píďou.
Jinak pěkná a rychlá pohádka.
Přesně. I děti sw divily, ze to nedává smysl.
Líbilo se mi jak zvířátka závodily a že to dobře dopadlo.
Tak teď jste udělali z kocoura Tulíka morčáka Píďu. Přece kocour zůstal ve vodě, ne morčák.
Mila pohadka 🙂
V posledním odstavci je chyba – kocour Píďa.
Je to možný, že je tohle už třetí verze puvodni pohádky? Nebo se mi to zdá… ? Pokazde ale hezky napsáno a alespoň je člověk opět napjaty jak to dopadne. ?
Protože to jsou proměnlivé pohádky 🙂
Pořád jste neopravili chybu, na kterou jsem upozorňoval před půl rokem. Morče je na břehu a z vody volá kocour z koše, ovšem v pohádce je psáno, cituji:
„A kdo mě dostane na břeh?“ volal morčáček Píďa z prostředku rybníka. Pořád se kymácel na vlnách v koši…
Díky za komentáře. Tak jsem to opravilo Tulík je zase Ťulík a A kdo mě dostane na břeh už volal zase Ťulík. .. Ťulík jeden!