Pohádky pro děti, malé i velké ke čtení. Vychutnejte si online pohádky různých autorů. Neváhejte psát komentáře, posílat obrázky, sdílet po internetu.
Milé děti, určitě si vzpomínáte na malou Veroniku, která během vánočního období zavolala k sobě kamarády ze školy. Dětičky si však neužívaly vánoční pohádky, netancovaly na vánoční písničky, nevšímaly si ani třpytivého sněhu venku, co čekal na sněhuláky. Jediné, čeho si všímaly, byly jejich telefony.
Pokračovat ve čtení →
Milé děti, víte, jak vznikají rampouchy? Když do světa přijde chladná paní zima, teploty klesnou na bod mrazu a Perinbaba pokryje naši zemi studenou bílou přikrývkou, můžeme narazit i na přírodní úkazy, jako jsou rampouchy. Je to zmrzlá padající voda, jakási ledová lízátka „padající“ ze střech či visící ze stromů.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Máša. Bydlela na kraji lesa v jediném domečku široko daleko. Proto ji mrzelo, že tam nemá žádné kamarády. I tak se ale dokázala radovat se zvířátky na dvoře.
Pokračovat ve čtení →Mezi Žilinou a Strečnem teče Váh skalami divokou krajinou. Po Váhu od pradávna plavili dříví a dědkové, kteří učili již plťaře vázat houžve, říkali – pod Strečnem nikdy nepřenocujte.Pokračovat ve čtení →
Matěj měl tři prasátka. Vždy ráno jim připravoval šrot, aby neměla hlad. Čuník Honza však každý den ostatní prasátka odehnal a nechal jim jen zbytky, co už nemohl sám sníst. Tak se stalo, že byl za pár týdnů vykrmený víc než jiní. Matěj vdával dceru a potřeboval maso na hostinu. Volba byla jasná, Honza byl zaříznut jako první. Ostatní prasátka si ještě pár měsíců užívala života.
Julinka se zlobí na svou kamarádku Justýnku. Justýnka jí hodně ublížila a Julinka přemýšlela, jak jí vše oplatit. Vymyslela si na Justýnku lež. Odpoledne se spolu mají sejít u rybníka. Půjdou se spolu projít po břehu. S kluky se domluvila, že Justýnku trošku postraší.
Odpoledne se s kamarádkou sešla a procházely se spolu kolem rybníka. V jednu chvíli se ozvalo zahoukání, to se ještě dalo zvládnout, ale když došly ke křoví z vrbiček a dalších stromků, dostala Justýnka strach. To ještě nevěděla, že se kluci převlékli do masek. Když vyskočili ze křoví, vzala nohy na ramena a utíkala, co jí nohy stačily. Nevšimla si však, že na táhlé rovince je díra, spadla do ní a zvrtla si kotník. Kluci s Justýnkou museli pomoci domů a odtud pak jela do nemocnice. Nakonec se msta otočila proti Julince.
Ne nadarmo se říká: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ V mém případě pořekadlo zafungovalo perfektně.
Eliška Lapišová
Byl jeden kohout, který měl 32 slepic. Ten se jmenoval Lohout, protože stále jen ležel.
Jeho slepice z toho byly strašně smutné, vůbec se o ně nezajímal. A tak se stalo, že jednoho dne přišel pán a vzal si 20 slepic.
Teď je slepic málo. Kohout se jednoho dne probral a prozřel: „Co se stalo? Kde jsou ostatní slepice? Musím je zachránit!“
Ale moc nevěděl jak. Jednoho dne šla kolem liška, kohout si řekl, že se jí zeptá, jestli neviděla nějaké slepice. „Liško, neviděla jsi náhodou někde nějaké slepice, které tam dříve nebyly?“ Liška odpověděla: „Zeptej se ježka, ten je v lese, říkal, že nějaké viděl.“ Kohout se tedy vydal do lesa a doufal, že ježka najde.
Když tak bloudil lesem, zahlédl takovou malou bodlinatou kuličku, a když se přiblížil, poznal, že je to ježek. Tak se ho zeptal: „Ježku, ježku, neviděl jsi náhodou mé slepice?“ „Viděl jsem pána, jak veze nějaké slepice v krabici do farmy Kráva.“ A šel cestou dále.
Kohout přešel lesem, po louce, dalším lesem, až našel farmu, která se fakt jmenovala Kráva! Radostí zakokrhal, skákal a věděl, že slepice zachrání. Tak farmu oběhl kolem, a když přišel blíž a podíval se do jednotlivých ohrádek se zvířaty, uviděl tam malou ohrádku plnou slepic a šel za nimi.
Těsně před ohradou zastoupil kohoutovi cestu velký pán, který se ho zeptal, co tu dělá. A kohout řekl: „Přišel jsem si pro svoje slepice, dej mi je zpět, tobě nepatří!“ Pán kohoutovi řekl, že slepice vypadaly osamoceně a chtěl jim pomoci a nevěděl, že slepice jsou kohouta. Vrátil kohoutovi slepice a kohout si slepice dovedl zpátky domů. A kohout si uvědomil, že občas lenošit může, ale ne pořád, protože jinak ho jeho slepice opustí a bude sám.
Dle pověsti z knihy byl Muhu stvořen společným úsilím krkonošského Krakonoše a orlického Rampušáka. Ti se jednoho dne sešli, aby i Jizerským horám, toho času bez ochránce, vytvořili patrona. Dlouho, předlouho bloudili rozsáhlými rašeliništi, až dorazili k velkému kopci dnes známému jako Muchov. I řekli si: „Tady je to pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem.“
A tak začali čarovat. A kouzlili tak silně a mocně, až nebesa zčernala, celá země se zachvěla a skála proti nim pukla ve dví.
Z nově vzniklé jeskyně náhle vystoupila prazvláštní postava zahalená do hustého mračna mlhy. Celá byla skoro průsvitná, ve tváři se jí zračily vodové oči jako dvě nejhlubší tůně a na rukou prsty tak dlouhé a zkroucené, jakoby to byly kořeny staletých buků. A všude, kam jen tahle zvláštní bytost vkročila, linula se silná vůně jehličí.
Rampušák s Krakonošem pak duchovi přikázali, že musí od této chvíle nad Jizerskými horami držet ochrannou ruku, trestat nespravedlnost i lakotu, ale dobrým lidem pomáhat a život jim ulehčovat.
A také mu dovolili, aby libovolně měnil svoji podobu a v případě potřeby se stal i úplně neviditelným.
Jenom na jednu věc ti dva skoro zapomněli, na duchovo jméno. Až když už se brali k odchodu, ozvalo se v dálce táhlé soví muhúúú. A od té doby patronovi Jizerských hor neřekne nikdo jinak, než Muhu.
Zdroj: Báje a pověsti z Čech a Moravy – Liberecko od Vladimíra Hulpacha
https://zena-in.cz/clanek/muhu-duch-opredeny-mlhou-tajemstvi, 12.07.2013, Jakub D. Kočí
V jednom domku žily tři mladice. Jedné bylo šedesát sedm let, druhé bylo sedmdesát pět a té třetí, té bylo devadesát čtyři. Jejich domek měl balkónek, odkud všechny tři pozorovaly, jak chodí lidé po ulici a co se ve městě děje.
Pokračovat ve čtení →Byl jednou jeden hrabě a ten hrabě mel tři dcery. Všechny byly mladé a hezké jako lusk, ale ta nejmladší byla nejhezčí. Za to peněz moc neměl. Všechno hned prohrál v kartách. A když mu peníze došly, z dlouhé chvíle chodil na hon. Jednou když byl na honě ve velikém a hustém lese, zabloudil a nevěděl kudy ven.
Pokračovat ve čtení →Jsem malá Anežka. Již od narození nevidím. Nikdy jsem tedy neviděla své rodiče, ani jsem neviděla, jak krásně svítí slunko. Chodím s bílou hůlkou a rodiče mi koupili pejska. Není to však pejsek na hlídání, nebo na mazlení. Je to kouzelný pejsek. Chodí se mnou všude, dokáže mě převést přes ulici. Pomůže mi vyjít schody, vždy mi dá signál, když už jsme nahoře. Je to takový kamarád, který mě nikdy nezradí.
Není tu pro mě jen ve chvílích, kdy potřebuji někam jít. Je tu pro mě naprosto pořád. Mohu si s ním povídat, mazlit se a mohu mu svěřit všechna svá tajemství, o nichž rodiče, ani nikdo jiný nemá ponětí. Děti ve školce se mi často smějí a já nevím, co mám dělat. Roník, to je ten můj psí kamarád, mi vždy strčí čumáček do dlaně a poslouchá. Maminka však musela také něco zaslechnout, když jsme si s Roníkem povídali. Nebo v tom pokoji byla také? Nevím, ale nakonec si došla popovídat s paní učitelkou, která pak dětem vysvětlila, jak to se mnou je. Děti to pochopili a já tak získala spoustu dalších kamarádů.
Pokud máš podobný problém, neboj se ho řešit s rodiči. Pomohou Ti.
V jednom domečku na kraji vesnice žili dědeček a babička a ti měli pejska. Byl to takový malý chlupatý psíček a oba starouškové ho měli moc rádi.
Pokračovat ve čtení →
Svátky jsou kouzelné. Hlavně ty vánoční. Pro některé jsou plné radosti, chutného jídla či dárků. Ne všichni však mají svátky tak šťastné a radostné nebo štědré. Proto je důležité rozdávat radost všude, kudy člověk jde, a pomáhat těm, kteří to potřebují. Skutečně potřebují.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmi horami a sedmi dolinami žil jednou jeden pohledný mladý muž jménem Ondřej. Ondřej byl šikovný kovář, který ale vždy dokázal s čímkoli pomoci i ostatním, a proto ho měli v sousedství rádi.
Pokračovat ve čtení →
