Pohádky na 3 až 7 minut čtení. Užijte si pohádkové čtení s dětmi.
To byl dneska den. Všichni jsou unavení, nejvíc maminky a tatínkové, ale děti přesto chtějí slyšet pohádku. Co s tím? Je to lehké. V takových případech pomohou krátké pohádky, které rychle odsýpají, a přesto neztrácí nic ze svého kouzla. Jestli se už těšíte do postele, přečtěte si krátkou pohádku, dejte si pusu na dobrou noc a hurá do hajan. Na dlouhou pohádku bude čas zase příště.
Byla jednou jedna holčička a ta se jmenovala Máša. Bydlela na kraji lesa v jediném domečku široko daleko. Proto ji mrzelo, že tam nemá žádné kamarády. I tak se ale dokázala radovat se zvířátky na dvoře.
Pokračovat ve čtení →Byl jeden muž a jedna žena. Žili na konci vesnice v chalupě pod lesem. Byli chudí. Muž nádeničil a žena předla na prodej a přece pořád říkali: „Jen kdybychom měli nějaké děťátko!“
Pokračovat ve čtení →
Kráčí si lesem, zrzavá myška,
chvíle je dlouhá, nudou si píská.
Mezi Žilinou a Strečnem teče Váh skalami divokou krajinou. Po Váhu od pradávna plavili dříví a dědkové, kteří učili již plťaře vázat houžve, říkali – pod Strečnem nikdy nepřenocujte.Pokračovat ve čtení →
Matěj měl tři prasátka. Vždy ráno jim připravoval šrot, aby neměla hlad. Čuník Honza však každý den ostatní prasátka odehnal a nechal jim jen zbytky, co už nemohl sám sníst. Tak se stalo, že byl za pár týdnů vykrmený víc než jiní. Matěj vdával dceru a potřeboval maso na hostinu. Volba byla jasná, Honza byl zaříznut jako první. Ostatní prasátka si ještě pár měsíců užívala života.
Julinka se zlobí na svou kamarádku Justýnku. Justýnka jí hodně ublížila a Julinka přemýšlela, jak jí vše oplatit. Vymyslela si na Justýnku lež. Odpoledne se spolu mají sejít u rybníka. Půjdou se spolu projít po břehu. S kluky se domluvila, že Justýnku trošku postraší.
Odpoledne se s kamarádkou sešla a procházely se spolu kolem rybníka. V jednu chvíli se ozvalo zahoukání, to se ještě dalo zvládnout, ale když došly ke křoví z vrbiček a dalších stromků, dostala Justýnka strach. To ještě nevěděla, že se kluci převlékli do masek. Když vyskočili ze křoví, vzala nohy na ramena a utíkala, co jí nohy stačily. Nevšimla si však, že na táhlé rovince je díra, spadla do ní a zvrtla si kotník. Kluci s Justýnkou museli pomoci domů a odtud pak jela do nemocnice. Nakonec se msta otočila proti Julince.
Ne nadarmo se říká: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ V mém případě pořekadlo zafungovalo perfektně.
Dle pověsti z knihy byl Muhu stvořen společným úsilím krkonošského Krakonoše a orlického Rampušáka. Ti se jednoho dne sešli, aby i Jizerským horám, toho času bez ochránce, vytvořili patrona. Dlouho, předlouho bloudili rozsáhlými rašeliništi, až dorazili k velkému kopci dnes známému jako Muchov. I řekli si: „Tady je to pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem.“
A tak začali čarovat. A kouzlili tak silně a mocně, až nebesa zčernala, celá země se zachvěla a skála proti nim pukla ve dví.
Z nově vzniklé jeskyně náhle vystoupila prazvláštní postava zahalená do hustého mračna mlhy. Celá byla skoro průsvitná, ve tváři se jí zračily vodové oči jako dvě nejhlubší tůně a na rukou prsty tak dlouhé a zkroucené, jakoby to byly kořeny staletých buků. A všude, kam jen tahle zvláštní bytost vkročila, linula se silná vůně jehličí.
Rampušák s Krakonošem pak duchovi přikázali, že musí od této chvíle nad Jizerskými horami držet ochrannou ruku, trestat nespravedlnost i lakotu, ale dobrým lidem pomáhat a život jim ulehčovat.
A také mu dovolili, aby libovolně měnil svoji podobu a v případě potřeby se stal i úplně neviditelným.
Jenom na jednu věc ti dva skoro zapomněli, na duchovo jméno. Až když už se brali k odchodu, ozvalo se v dálce táhlé soví muhúúú. A od té doby patronovi Jizerských hor neřekne nikdo jinak, než Muhu.
Zdroj: Báje a pověsti z Čech a Moravy – Liberecko od Vladimíra Hulpacha
https://zena-in.cz/clanek/muhu-duch-opredeny-mlhou-tajemstvi, 12.07.2013, Jakub D. Kočí
Jsem malá Anežka. Již od narození nevidím. Nikdy jsem tedy neviděla své rodiče, ani jsem neviděla, jak krásně svítí slunko. Chodím s bílou hůlkou a rodiče mi koupili pejska. Není to však pejsek na hlídání, nebo na mazlení. Je to kouzelný pejsek. Chodí se mnou všude, dokáže mě převést přes ulici. Pomůže mi vyjít schody, vždy mi dá signál, když už jsme nahoře. Je to takový kamarád, který mě nikdy nezradí.
Není tu pro mě jen ve chvílích, kdy potřebuji někam jít. Je tu pro mě naprosto pořád. Mohu si s ním povídat, mazlit se a mohu mu svěřit všechna svá tajemství, o nichž rodiče, ani nikdo jiný nemá ponětí. Děti ve školce se mi často smějí a já nevím, co mám dělat. Roník, to je ten můj psí kamarád, mi vždy strčí čumáček do dlaně a poslouchá. Maminka však musela také něco zaslechnout, když jsme si s Roníkem povídali. Nebo v tom pokoji byla také? Nevím, ale nakonec si došla popovídat s paní učitelkou, která pak dětem vysvětlila, jak to se mnou je. Děti to pochopili a já tak získala spoustu dalších kamarádů.
Pokud máš podobný problém, neboj se ho řešit s rodiči. Pomohou Ti.
Byl jednou jeden hrabě a ten hrabě mel tři dcery. Všechny byly mladé a hezké jako lusk, ale ta nejmladší byla nejhezčí. Za to peněz moc neměl. Všechno hned prohrál v kartách. A když mu peníze došly, z dlouhé chvíle chodil na hon. Jednou když byl na honě ve velikém a hustém lese, zabloudil a nevěděl kudy ven.
Pokračovat ve čtení →
V jednom domečku na kraji vesnice žili dědeček a babička a ti měli pejska. Byl to takový malý chlupatý psíček a oba starouškové ho měli moc rádi.
Pokračovat ve čtení →
Svátky jsou kouzelné. Hlavně ty vánoční. Pro některé jsou plné radosti, chutného jídla či dárků. Ne všichni však mají svátky tak šťastné a radostné nebo štědré. Proto je důležité rozdávat radost všude, kudy člověk jde, a pomáhat těm, kteří to potřebují. Skutečně potřebují.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmi horami a sedmi dolinami žil jednou jeden pohledný mladý muž jménem Ondřej. Ondřej byl šikovný kovář, který ale vždy dokázal s čímkoli pomoci i ostatním, a proto ho měli v sousedství rádi.
Pokračovat ve čtení →
Milé děti, určitě si vzpomínáte na krásnou dívku Lunu, která žila v malebné vesničce Za Horami. Krásný hlas a sněhově bílé vlasy a hlavně čisté srdce z ní dělaly přímo anděla. Všichni ve vesnici ji měli rádi. Luna však byla smutná. Zima byla chladná a tuhá, Vánoce se neúprosně blížily, ale sníh jejich vesnici jaksi obcházel.
Pokračovat ve čtení →
Mezi vysokými horami, které vždy zdobily zasněžené vrchy, a hustými zelenými lesy se schovávala malebná vesnička, která nesla název Za Horami. Jelikož počasí už začínalo být studené a podzim se už uložil k dlouhému spánku, vánoční nálada se vznášela ve vzduchu jako lehké pírko.
Pokračovat ve čtení →
